OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Seriálové pokračování americké Godzilly a King Konga mělo za úkol představit společnost Monarch. Tajemnou organizaci, která se nějakým způsobem zabývá monstry. Mělo jít o snahu vybudovat hlubší a plastičtější svět pro následující čistě popcornový velkofilm Godzilla x Kong: The New Empire. A já celkem chápu, že tenhle film je ryzí zábava bez účasti mozkových buněk, která si neklade žádné vysoké cíle, ale Monarch: Odkaz monster se z trailerů prezentoval trochu jinak. Působil jako akční nabušený katastrofický akční thriller, jenž v sobě bude obsahovat kriminální zápletku, která nás dovede až ke kořenům Monarchu. A tím bohužel není.
A čím teda celý seriál je? Je to o dvou mladých lidech hledajících svého otce a při tom po nich “jdou” agenti Monarchu. Skoro každá postava v seriálu stihne za těch deset epizod “převléct kabát” a kopat za druhou stranu, což se děje poněkud mělkým a nevybudovaným způsobem. Sem tam se dostaneme na místo, kde se na krátkou dobu objeví nějaký Kaiju, kterým v Monarchu říkají MUTO (Massive Unidentified Terrestrial Organism). Tedy všichni ti velcí příšeráci. Monarch měl být zřejmě organizací pro jejich zkoumání za účelem ochrany Země, ale tady sehrává roli podivné polovojenské struktury, u které si vůbec nejsem jist její motivací. Pro větší zmatení se navíc situace kolem Monarchu a jeho vedení v průběhu času mění bez nějakého většího vysvětlování, takže se nevyhnete určité dezorientaci.
Celý děj skáče v čase několika linkách, ta nejdůležitější se odehrává v roce 2014, krátce po prvním útoku Godzilly, a ty “dřívější” pak mapují vznik Monarchu v padesátých a šedesátých letech. To se však děje zoufale povrchně. Celé je to trochu rodinné drama, trochu film o útěcích před pronásledováním, již podstatně méně dobrodružná akce. Poněkud více hledání. Krom hledání různých osob je to ale i o hledání sama sebe, které je nakonec neúspěšné v tom, že seriál nenachází nějakou svoji hlubší podstatu. Vše, co dělá, dělá ledabyle.
Když už jsem nedostal v traileru anoncovanou akci s monstry, očekával jsem, že v seriálu bude alespoň čas rozvést více to, jak příchod Godzilly změnil svět. Tedy až na pár scén, ve kterých je ukázáno, že jsou ve světě implementované výstražné mechanismy a existují „protigodzillí kryty“. Ničeho sofistikovanějšího se ale nedočkáte. Ano, vidíme tu i pobořené trosky města San Francisco, ze kterých je v podstatě nogo zóna díky tomu, že ještě nezapočaly pořádně práce na opravě poničených budov, ale to je skoro vše. Krom toho a ukázky nouzového bydlení pro lidi, kterým Godzilla zničila domov, tu není nic. Takže i tady se víceméně klouže po povrchu.
Seriál si viditelně dal za úkol nějakým způsobem slepit střípky roztroušené ve filmech a dát věcem další rozměr. Více vysvětlit celou mytologii přerostlých organismů a poodhalit jejich tajemství. Představuje hned několik dalších monster, ale dělá to zoufale nezajímavě. A bohužel to nezachrání ani angažmá vyhasínajících hvězd, jakou je třeba Kurt Russel. V porovnání s poslední japonskou Godzillou, která se také snažila ve filmu o monstrech nasvítit hlavně nějaký lidský příběh, celý Monarch propadá téměř ve všech kategoriích. Je to nepříliš zajímavý průměrný slepenec všeho a ničeho současně. Navíc se soundtrackem, jehož hlavní motiv je jen lehce obměněný banger ze Stranger Things.
Ambiciózní seriál, který chtěl dokázat spoustu věcí, ale nakonec žádnou z nich nedělá pořádně. Neprokreslené postavy, nejasné motivace a trochu zmatená zápletka.
5 / 10
Vydáno: 2024
Vydavatel: Apple TV+
USA, (2023–2024), 7 h 34 min (Minutáž: 41–50 min)
Tvůrci: Chris Black, Matt Fraction
Režie: Matt Shakman, Mairzee Almas, Andy Goddard, Julian Holmes, Hiromi Kamata
Scénář: Chris Black, Matt Fraction, Andrew Colville, Milla Bell-Hart (více)
Kamera: Chris Seager, Jean-Philippe Gossart, Jess Hall, Sam McCurdy
Hudba: Leopold Ross
Hrají: Kurt Russell, Wyatt Russell, Anna Sawai, Kiersey Clemons, Anders Holm, Joe Tippett, Elisa Lasowski, Christopher Heyerdahl, Ren Watabe, Mari Jamamoto, Tamlyn Tomita, Takehiro Hira, John Goodman, Hiroši Ikušima
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.